Eduard Petiška
(14. května 1924 Praha - 6. června 1987)
spisovatel, básník, romanopisec, povídkář, novelista, dramatik, teoretik dětské literatury a překladatel
Eduard Petiška zasáhl do mnoha oblastí české literatury, jako básník, romanopisec, novelista, povídkář, dramatik, esejista, překladatel, germanista, literární teoretik, autor knížek pro děti i mládež, editor, autor studií o dětské psychologii i aforismů... Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků a staly se populární i v zahraničí. Celkové prodeje jeho děl přesáhly hranici osmnácti milionů kusů. Mezi jeho nejznámější díla patří Staré řecké báje a pověsti a příběhy o Krtkovi. Eduard Petiška je otec spisovatele Martina Petišky.
STUDIA
Pocházel z rodiny s bohatou kulturní tradicí. Od dětství používal dva mateřské jazyky, češtinu a němčinu. To mu umožnilo, v letech zákazu publikování, vytvořit rozsáhlé překladatelské dílo. Jeho otec František Petiška (* 1883 Praha) prošel první světovou válkou, strávil válečná léta v Rusku, na bojišti i v zajetí. Uměl krásně vyprávět, byl velkým čtenářem i milovníkem knih. Spolužák Jaroslava Haška, se kterým sedal v lavici ( Hašek použil Petiškovo jméno do svého díla ). Byl zaměstnán v Dělnické úrazové pojišťovně spolu s Franzem Kafkou, mohl se účastnit předčítání Kafkových prací v kroužku jeho posluchačů.
Eduardova matka, rozená Adeline Winandt (* 1892 Berlín), se vzdala zamýšlené dráhy operní pěvkyně a stala se skvělou matkou svým synům. Ze strany jejího rodu zřejmě přešly umělecké sklony i na Eduarda. Psala verše i prózu. Její otec Franz byl rytcem a pocházel ze staré nizozemsko-německé malířské rodiny; její matka Francisca provázela spisovatelovo dětství pohádkami, které byly u zrodu jeho slavné sbírky německých pohádek. V rodině byla řada malířů, zdobili např. freskami i severočeské kostely.
Otcova rodina pocházela z Českého ráje. Někteří působili jako správci šlechtických panství ( např. Hrubá Skála u baronů Aehrenthalů, pradědeček Jan Petiška na Sychrově u šlechtického rodu knížat Rohanů, odtud pochází nepodložené domněnky o možném příbuzenství.
Rodina byla hudebně nadaná, jak jeho matka, tak on sám měli absolutní hudební sluch a nebýt druhé světové války, byl by z něj nejspíše herec nebo operní zpěvák. Skládal zkoušky na konzervatoř. Nenastoupil na ni kvůli nacistické okupaci, byl pracovně nasazen jako soustružník v čelákovické Volmanově továrně.
Od dětství jej, velkého čtenáře, lákaly příběhy. A už v dětství začal s literárními pokusy.
Po roce 1945 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval srovnávací literaturu u profesora Václava Černého, spolu s germanistikou. Navštěvoval i jiné přednášky – např. u profesora Jana Mukařovského z estetiky, profesora Karla Chotka z národopisu, profesora J. B. Čapka. Navštěvoval i přednášky z medicíny.
ŽIVOT, TVORBA, DÍLO
Po osvobození se okamžitě zapojil i do kulturního života, ještě za studentských let. Začal publikovat v oblasti prózy, poezie, psát do novin, překládat, byl aktivní v Umělecké besedě, přátelil se s dalšími umělci, spolupracoval s filmem a rozhlasem. Zapojil se do společenského života jako člen Syndikátu českých spisovatelů. S Konstantinem Bieblem plánoval natáčení "filmových básní", jakýchsi předchůdců videoklipů. Psal do dětských časopisů.
Tyto aktivity byly po Únoru 1948, tedy v jeho čtyřiadvaceti letech, přerušeny. V roce 1948 se oženil, manželka Alena (za svobodna Štědrá), učitelka, pocházela ze starého učitelského rodu. Dlouhá léta mu byla velkou oporou i spolupracovnicí. Jejich krásný vztah byl oceněn zapsáním do pelhřimovské knihy rekordů. O svém životě napsala vzpomínky, které jsou volně k dispozici na Wikimedia Commons.
Jejich syn, spisovatel Martin Petiška, byl otci častou inspirací a je dohledatelný i v jeho díle (O jabloňce, Jak se Martínek ztratil, Martínkova čítanka atd.).
Měl řadu významných přátel v uměleckých kruzích, stýkal se s umělci, kteří byli v padesátých letech, stejně jako on, na okraji společenského postavení. Např. spisovatelé Jaroslav Seifert, František Hrubín, Bohumil Hrabal, Emanuel Frynta a mnozí další. Z malířů patřili mezi přátele Jiří Kolář, Kamil Lhoták, Zdeněk Miler, Karel Teissig, Vladimír Komárek, Zdeněk Sklenář, Vilém Plocek, Helena Zmatlíková, kteří ilustrovali jeho knihy. V padesátých letech vznikl v jeho bytě v Brandýse neoficiální "klub", kde se jeho přátelé setkávali, mohli se navzájem seznamovat s novými cestami moderního umění. Jako nekomunista měl uzavřenou cestu k významným funkcím, o to více měl otevřenou cestu k práci.
Byl pohřben na hřbitově v Brandýse nad Labem.
NAPSALI O SPISOVATELI
"Čtu si o hradech, zámcích a městech s velikou radostí! "
Rafael Kubelík
" ….děkuju Vám za vše, přátelsky tisknu Vám ruce. Mám Vás rád - tak i tak. Myslím zvláště na Vaše verše, které jsou tak líbezně moudré, plaché i přitom statečné. Jsou tak čisté a věru nemají pranic společného s tou mnohomluvností, která teď zaplňuje celé sloupce... "
Jaroslav Seifert (z korespondence)