Být přítelem čertů

"Lidé mívají zvyk rozvažovat, co by na to nebo ono řekl Ten…, kdo je stvořil…," přemýšlel nahlas náš kněz.

"Myslíte tedy Boha?"

"Ano. Myslím na Něj. Jenže ti, kdo o Něm hovoří, mívají o Něm všelijaké představy a tedy jsem raději volil tenhle výraz… Setkávám se u mnoha lidí, pokud takto uvažují, s velice namyšlenými představami. Velice sebejistými názory…

Jako by ti, kdo je vyslovují, byli jmenováni mluvčími svého Stvořitele.

A měli právo za něj rozhodovat o tom, jestli to nebo ono je opravdu podle jeho vůle…

Znáte to?

'Bůh Tě potrestá.'

'To on nedopustí.'

'Boj se karmy.'

U lidí, se kterými žijí, by se těžko odvážili takhle rozhodovat o tom, jestli by si skutečně přáli to nebo ono -

Ale u Toho, který je nade všemi lidmi, považují za své právo považovat se za jeho tlumočníky."

Seděli jsme tiše u farního krbu. A dýchala na nás z jeho plamenů při rozhovoru zvláštní nálada…, mystická…? Nálada, jaká provázívá adventní podvečery, když sněží za okny. Bývají chvíle, ve kterých člověk ucítí zvlášť silně přítomnost andělů…

"Koneckonců", namítl jeden z posluchačů, "vy přece jste také…, použiji váš výraz…, něčím jako…, jako tlumočníkem jeho vůle…"

"Já," usmál se kněz, "ji netlumočím. Já ji jen, podle svých sil, cituji."

"Tím myslíte evangelium?"

Pan farář přikývl.

"A nemáte někdy také chuť…, přirozenou chuť…, chuť rozvažovat, co by na některý váš skutek řekl… On?"

Kněz se usmál.

"Samozřejmě."

"Jak o tom uvažujete, abyste si nepřipadal jako…, jako pyšný idiot?"

"Dám si při takových meditacích jednu otázku. Znamenitou… Už mnohokrát se mi vyplatila…"

"Padre," oslovil ho posluchač," povíte nám tu tajemnou, tu andělskou otázku?"

Kněz chvíli mlčel.

Díval se na vločky, propadající adventním šerem.

Pak tiše odpověděl:

"Pane, jsem Ti užitečný?"

xxx

xx

x

Mlčeli jsme a uvažovali, co by nám na takovou otázku řeklo svědomí.

Co kdyby se člověk zeptal:

"Potřebuješ, Pane, takového pomocníka, jakým chci být?

Nebo -

Nebo by se z takového pomocníka zaradoval -

Čert…?"