Cíl

Občas jsme se scházeli u jednoho našeho profesora a povídali si o tom, na co nebyl čas ve škole

Těšívali jsme se na tyhle popovídáníčka.

Tak našim rozpravám náš profesor říkával a už z toho slova se dá usuzovat na to, že to byl vlídný člověk a nevnucoval nám názory, spíš bych řekl, převažoval nám je.

A nabízel nám, abychom se zamýšleli nad tím, jakou mají váhu. Říkali mu, co si o nich, o jejich váze, myslíme a nabízeli pro ně naše vlastní váhy.

Občas někdo řekl nějaké slovo.

Zdánlivě běžné slovo, jaké se vyslovuje mnohokrát a neuvažuje se o něm.

A přitom -

Kolik poznání by se dalo odnést z významu, jaký je pod povrchem.

"Ono takové slovo vypadá jako by bylo bezvýznamné a přitom může být zlatým dolem, pokud si člověk na ně udělá čas, jako si zlatokop musí udělat čas a kopat na místě, které vypadá jako obyčejné a přitom, kdo mu věnuje úsilí, může pod jeho povrchem nalézt ložisko, jaké ostatní přehlížejí -

A z může něj udělat bohatého člověka," řekl nám jednou profesor.

Říkali jsme tomu rozvažování, těm, podle výrazu našeho hostitele, těm "popovídáníčkům" i jiným slovem, které vymyslel on.

Říkali jsme slovohledání.

Divný pojem?

Divný.

Jenže to, co je v něm, bylo velmi užitečné.

Kolikrát jsme v podpovrchu obyčejného slova mohli s pomocí profesora nalézt -

Démant.

Poznání, jaké nebylo hned zřejmé.

Ale které nám pomáhalo a které mi někdy pomáhá i nyní.

Po letech…

Je tolik démantů, které máme ale kterých jsme si nepovšimli…

xxx

xx

x

"Cíl."

Tohle řekl jeden spolužák.

Podle našeho zvyku nejprve vzal slovník a nůž. Zamířil nožem mezi stránky slovníku a přečetl slovo, na které ukazoval hrot profesorova nože na papír. Přečetl to slovo, určené pro naši hru, četl je hlasitě.

Zvláštní -

Tolikrát nám nůž dobře poradil, jakému slovu by bylo dobré věnovat chvíle zamyšlení.

Popovídáníčko.

Někdy přilétá anděl, aby nás na nějaké poznání upozornil…

Tolikrát jsme řekli slovo cíl.

Nenápadné -

A nenapadlo nás se nad ním zamyslet.

Nenahlédnout pod jeho povrch -

Nenapadlo nás, že něco může být pod povrchem nenápadných slov.

Co všechno by se pod povrchem mohlo nalézt, kdybychom byli pozorní jako zlatokopové.

Trpěliví -

Věnovali slovu čas.

Kdybychom byli "slovokopové".

"CÍL," usmál se profesor, "používáme to slovo jako používáme kyslík: jako něco, co je nutné ale o čem nepřemýšlíme.

Jenže není většina lidských smutků, úzkostí…, někdy zbytečných tragedií…, kvůli tomu, že si nevšímáme našeho cíle?

Ti, kteří si ničí rodinný život…, ať už jakkoliv…, ti, kteří si ničí karieru, ti, kteří si ničí dobrou náladu…, by to neudělali, pokud by si uvědomili… včas…, že se tím vzdalují cíle…

Šťastné rodině…, své úspěšné karieře, dobré náladě…

Někdy stačí sejít centimetr ze správné cesty a člověk se vzdálí o kilometr svému cíli.

Není dobré uvažovat o svém cíli jako o 'nějaké hodnotě', která je v dálce - naše cíle jsou stále vedle nás a každý den s nimi můžeme spolupracovat, přátelit se… nebo je můžeme zrazovat…

Kolik lidí by bylo zítra šťastných…, a přitom šťastných i dnes…, kdyby si v tuhle chvíli řekli jednoduchou otázku…, základní, jenže přitom přehlíženou otázku:

Mířím tím, co nyní dělám ke svému cíli… nebo ho tím, co dělám, zrazuji…?"

U většiny zoufalství bývá na začátku nějaká zrada…

Nastalo "úrodné ticho"...

Tak nazýval jeden druh ticha náš profesor.

Je to, podle něj zvláštní ticho: slouží jako pole, na které člověk vyseje upřímné myšlenky.

Takové, které ho dřív nenapadlo použít.

Cíl -

Tři nenápadná písmena.

Tři přehlížené hlásky…

A přitom to jsou písmena, která tvoří průhled k poznání, aby člověk nebyl zítra smutný kvůli tomu, co udělá dnes…

Udělá?

Co dělá dnes…