Ale
o bědování a hledání skutečných hodnot života
Někteří známí jsou, jak jim říkám: bědovací.
Bědují a i když nemají proč, když se jim vede dobře, když by jim mohl kdekdo z jejich okolí závidět. Jako by člověk už při narození dostal díl spokojenosti nebo díl nespokojenosti a vnímal svět buď přes růžovou clonu nebo se na něj díval přes tmavé brýle. Někdo se dívá na nebe -
A vidí hvězdy -
Někdo se dívá na nebe a vnímá ne stříbrné jiskry ale dívá se jen a jen na tmu kolem nich. Moje kamarádka Evinka byla bědovací kamarádka. Byla hezká, chytrá a kdekdo by jí mohl plno darů, jaké dostala, závidět. Jsou takoví lidé, kteří mají mnoho důvodů ke spokojenosti ale nemají schopnost -Být spokojení. Měla příznačnou přezdívku -Jeminkote.
Když se tohle podivné jméno zaslechlo, hned bylo jasné, o koho jde."Tak jsem potkala Jéminkotu…" "Víte, co mi povídala Jéminkota?"
"Holky, Jéminkotě ty nový šaty seknou…"
Jsou lidé, kteří mají svoje věty, které jsou jejich průvodci a Jéminkota měla, co jsem ji pamatovala, erbovní větu."Jéminkote, víte, holky, co se mi zase stalo, co jsem zase spletla?"
Někdy se mi zdálo, že se jí nejen nic špatného nestalo, ale že naopak bych byla spokojená, kdyby se mi stalo něco takového jako se stalo jí.
"Hele, Jéminko," řekla jsem jí jednou, když se svěřovala, "to si stěžuješ nebo se chlubíš?"Někdy mi to opravdu nebylo jasné. Byla to hodná holka -
Jenže někdy jsem si dávala pozor, abych se jí, pokud to bylo možné, vyhnula. Někdo se životem dokáže prozpívat, někdo se jím profňukává. Možná si jen neuvědomuje, že by mohl zpívat…Jsou lidé, ze kterých se na člověka přelije dobrá nálada -Radost. Jsou lidé jako chodící svítání…, kam přijdou, tam se lidé začnou usmívat…To Jéminka neuměla. Jen je potkám a hned se mi zdá, že svítá…A pak jsou jiní -Když je člověk potká, tak zkrátka…, řečeno zdvořile, nesvítá.
O prázdninách jsem byla měsíc pryč. A pak -
Potkala jsem Jeminkutu. Nebo, jak jsme jí někdy také říkali -Jeminkotě. Tahle kočičí přezdívka nám zněla víc kamarádsky. S její přezdívkou se dalo čarovat a my jsme toho využívali a říkali jí všelijak: Bědulinka, Vzdychanda, Kvílinda, Jemináčka… A teď šla po čase naproti mně, už jsem neměla čas odbočit… "Jéminkote", pomyslela jsem si," to bude zase nářku, teda -Jéminkování.
Nebylo.
KDEPAK.
Za celou dobu, kdy jsme si povídali, ani jednou nezanaříkala, nezaskojíkala, nezabědovala-
Nevzdychla si. Dívala jsem se na ni udiveně. "Hele, Jémo, co je s tebou?"
"Co by bylo?"
Nechápala. Vytáhla z kabelky maličké zrcadélko a dívala se na sebe. "Vidíš to, ne?" řekla jsem.
"Ne."
"Ty fakt nevidíš, že nejsi holka stěžovatelka?"
Usmála se.
"Jo tak…, víš…, ono se se mnou stalo kouzlo."
Teď jsem zase nechápala já.
"KOUZLO?"
Přikývla.
"Víš, že jsem byla o prázdninách pomáhat v domově důchodců, ne?"
"Jo. A tam byli nějací… kouzelníci?"
"Ne, ale tam jsem pochopila, že nemá cenu, abych si stěžovala… jako dřív."
"Ty…"Zauvažovala jsem."Já tam viděla ty lidi, co jsou fakt v malérech…, v POTÍŽÍCH…, v takovém stavu, v jakém bych teda být nechtěla… a na jaký bych si stěžovala od rána do večera..., kdybych…""Ale neřekla jsi mi ještě o tom kouzlu…""To kouzlo je jednoduchý.""JEDNODUCHÝ?""Kolikrát od té doby se mi už chtěla stěžovat, jenže… zmlknu.
Řeknu si zaklínadlo."
"Jaký?"
"Ještě můžu CHODIT."
Tohle jsem chápala.
V domově důchodců mají obyvatele, kteří už nemohou chodit. Jen je vyváží na vozíčku na zahradu.
Posedají kolem vodotrysku -Dívají se na kapky vody, které jsou pohyblivější než oni -A jsou rádi, že je někdo vyvezl ven z pokoje, že je vyvezl na sluníčko. "Chápu," říkám tiše. "Nebo si řeknu ještě: můžu VIDĚT."
"Chápu."
"Nebo… ještě… Můžu slyšet."
"Chápu," řekla jsem. Tiše, tiše…"Nebo," kamarádka zaváhala, "ještě mohu myslet.""Chápu, " řekla jsem ještě tišeji.
KOUZLO?
Bylo to kouzlo, co mi Jéminka poradila?
Byl to dotyk s poznáním, které je jednoduché a které mi přesto tak dlouho nedocházelo i když je to něco tak přirozeného, že nemá cenu je dlouho hledat -Mám ho. Kdo ho nemá…?Jenže je tolik lidí, kteří tohle superkouzlo nepoužívají…Od té doby, co mi je Jéminka prozradila, mi plno věcí nevyšlo. To tak bývá -Jenže už nebývá to, co od té doby zažívám. Nacházím pilulku, která mi pomáhá k uzdravení, abych -NEJÉMINKOVALA. Něco mi nevyjde?No a."Ale mohu chodit."Není to lepší než vzdychat?Něco je jinak -No a. Tak je něco jinak, přece kvůli tomu nebudu bědovat…, protože bědování pomůže jako pomáhají cihly -NIC z něj nemohu vybudovat.Něco je jinak, než bych chtěla? No a?
"Ale já mohu přemýšlet."
Mohu vymýšlet, co bych mohla udělat - Aby to bylo tak, jak bych chtěla. Nebo -Nebo aby to bylo lepší…
V tom "ale" -V tom je recept. Proč bych neměla ten recept, který je v jednom slovu, za které mohu přidávat další léčivé pokračování - Proč bych neměla tenhle zdánlivě obyčejný ALE báječný recept používat?Kolik je lidí, co by vyměnili potíže, jaké mají, za to - Čemu já říkám potíže… i POTÍŽE. Děkovali by mi. Protože to, co já považuji za obtíže - By oni po výměně se mnou mohli považovat za dárek -Dar. VELIKÝ DAR…
Něco mne potká? Něco nepříjemného? Něco, nad čím bych dřív zavzdychala…Vzpomenu na Jéminku. Na tu starou Jéminkotu…Ten, kdo by o její minulé podobě nevěděl, už by nepoznal, proč jí tak lidé, před časem říkávali…Je to docela nenápadná rada. Nenápadné rady bývají nejúčinnější.
Lék, který se vejde do jednoho slova.
Lék jménem ALE.
Kdo ví, co mne čeká tenhle rok -
Jaká zklamání. Jaké -
Jaké důvody bědovat…
Ale ať na mne čeká cokoliv, je vždycky možné najít něco, co přidám za ono ALE.