Elixír štěstí aneb elixír lásky

                                    o tom, jak najít v každodennosti své štěstí, vnitřní spokojenost skrze jednoduché kouzlení, skrze elixír lásky

"Hele, jak to, že ti tolik věcí v životě vyšlo?"

Takhle jsem se zeptala na třídním srazu jedné bývalé spolužačky, která byla, jedna z mála, nenešťastná.

Neříkám, že my ostatní jsme byly nešťastné -

Kdepak.

To bych lhala.

Neštěstí je silné slovo a pokud člověk pracuje jako já v nemocnici jako zdravotní sestra, naučí se slovo neštěstí, podobně jako na příklad slovo bolest nebo slovo utrpení používat opatrně.

Mnoho z toho, co jiní lidé považují za neštěstí, bolest a utrpení jsou ve skutečnosti z pohledu zdravotní sestry neštěstíčka, bolestičky, utrpeníčka -

A spousta lidí, které jsem měla příležitost poznat v nemocnici, by byla vděčná, převelice vděčná, kdyby mohla svoje potíže vyměnit -

Za to, co považují za potíže ti, kteří si mají v e zvyku stěžovat na svoje potíže tedy přesněji řečeno:

Na svoje potížičky.

Moje spolužačky nebyly přímo nešťastné…

Já také ne.

Ale nebyly jsme zrovna šťastné.

Ta spolužačka, vedle které jsem seděla, byla.

Byla?

Připadala mi taková.

Proto jsem se jí zeptala a ona se na mě usmála jako před tolika lety, kdy jsme neseděly jednou za rok u stolu v restauraci -

Ale kdy jsme spolu sedávaly každý den vedle sebe ve školní lavici.

"Já si nepřipadám nějak neobvykle šťastná," řekla mi.

"Ale, ale."

"Co ale ale?"

"Ne…, nepřeháněj to se skromností."

Byla jsem zrovna ve stavu, kdy jsme s manželem rozhodovali, jak si rozdělíme majetek. Schylovalo se k našemu rozvodu.

Pokud jsme spolu o něčem upřímně hovořili, bývalo to většinou - kromě hovoru o věcech - už jen o tom, jak bychom tuhle břitkou zprávu měli říct našim dětem.

Já i manžel jsme byli z rozvedených rodin.

Oba jsme si před svatbou slibovali, že se nerozvedeme ať se stane co se stane, protože jsme si pamatovali rozvody rodičů.

Jak nás ty rozvody sekly do duší -

Jsou takové rány, které se nezajizvují…

Někdy tak vypadají -

Ale nezajizvují se.

Konečně, která z nás byla v manželství šťastná?

Které z nás dělaly radost děti?

Byly jsme dívčí třída a když jsme si nyní povídaly, rozesmála nás třídní klaunka:

"Děcka, my tu nadáváme jako sjezd feministek,co?"

Měla pravdu.

Jako bychom nemluvily o mužích ale -

O šavlozubých tygrech.

O šavlozubých tygrech, do kterých jsme se, kdo ví proč, kdysi -

Kdysi zamilovaly…

Ale tahle holka vypadala jinak než my.

"Máš fajn manžela?"

"Mám."

"Nehraješ to jen na mě, co, je fakt ten tvůj fajn, no ne?"

"Ale je. Pokud nějaký může být. Je fajn. To, že je prostě někdy nemožnej, to je něco jinýho, ale je…"

"Fajn?"

"FAJN," řekla to, jako by to vyslovovala přímo moc velkými písmeny.

"Máš fajn děti?"

Kývla.

Lehce, lehce -

A mlčela.

Vypadala, že hledá nějaký námět, o jakém by bylo teď lepší mluvit, než o tom, o čem já a ona mluvíme, aby to nyní zamluvila.

Jako by mě nechtěla dopálit, protože moje děti..., jak o nich věděla -

Moje trdla…

Radši o nich nemluvit.

Bylo jí asi jako kdyby někdo, kdo může skákat z můstku na lyžích, si pochvaloval, jaké má mrštné nohy -

A pochvaloval si před invalidou.

"Máš," zaváhala jsem.

"Hm?"

Povzbuzovala mě.

A já se odvážila zeptat.

"Máš fajn tchyni?"

Kývla.

A zase lehce, lehce.

Protože já před chvílí bavila spolužačky tím, jaká je moje tchyně. Že i tchán mi onehdy o ní říkal: "Bazilišek je vedle ní dobrá víla."

Ta spolužačka má -

FAJN TCHYNI.

No teda -

"Dám ti opsat všechny kompozice z matiky i fyziky až do konce roku, když mi povíš, jak jsi vyzrála na život," řekla jsem jí… Zažertovala jsem… Když jsme sedávaly vedle sebe v lavici, dávala jsem jí…, nematematičce, nefyzičce…, opisovat kompozice, aby z obou předmětů neproletěla.

"Jak vyzrát na život?" zeptala se.

Kývla jsem. Rázně.

"Já bych to tak nenazvala, já si myslím, že život nestojí ani tak o tom, abychom na něj vyzrály, jako o to -"

"O co?"

"O to, abychom byli šťastní."

"A ty na to máš recept?"

"Ale jo."

"Od nějakého filozofa?" řekla jsem.

"Ne."

Podívala se na mě, rozesmála se.

"Tak, tak od koho, holka?"

"By ses divila."

"Já se ráda divím, jenže v poslední době se nedivím už skoro ničemu."

"Mám ho od svý tchyně."

"OD TCHYNĚ?"

"Jo."

"Tobě poradila tchyně něco jiného, než abys chápala, že jsi idiotka?"

"Mně právě to, jak bych měla být ve šťastné rodině, poradila maminka manžela."

Maminka manžela -

Ani už to slovo tchyně…, zašpiněné slovo…, nepoužila.

"No, co ti řekla?"

Existuje něco, co by se dalo nazvat -

Elixír lásky? Nebo přesněji elixír štěstí?

A objevila ten tajuplný elixír moje kamarádka?

Kdo ví -

Možná i dávní alchymisté měli mezi sebou šťastné objevitele, kterým se opravdu podařily skvělé objevy a oni o nich mlčeli. Možná skutečně odhalili všelijaké tajuplné a pro dnešní vědu ještě neznámé elixíry… Kámen mudrců… Proč by moje dávná spolužačka nemohla patřit mezi ty vyvolené…, usmívala jsem se té podivuhodné představě… Mezi vyvolené, kteří třeba náhodou udělali mimořádný objev.

Koneckonců, kdesi jsem četla, že i penicilin byl objevený náhodou…

Možná se nyní dozvím ono tajemství, které se lidé snaží po tolik pokolení pochopit, ono pro mě dosud neuchopitelné tajemství -

Tajemství štěstí…

Kamarádka promluvila.

Tiše…

Tak, jako se říkají tajemství.

Nejdůležitější tajemství…

Taková, jaká se říkávají plaše, jako by člověk měl strach, že by je hlasitými slovy mohl snadno zaplašit…

"Mám si každý den, když se probudím zauvažovat o lidech, které mám ráda -

Zauvažovat třeba jen krátce..., kratičce.

A mám si říct, co bych pro ně měla udělat, abych jim dokázala -

Dokázala, že je mám opravdu ráda…

Ale ne někdy…

NĚKDY.

Že je mám ráda PRÁVĚ V TEN DEN, který začíná..."