Hele, maminko, šopka!
"Hele, šopka," řekl můj maličký syn, když zahlédl naši sousedku.
Drbnu.
Drbnu? Extradrbnu.
xxx
xx
x
"...šopka?" podivila jsem se.
Vybavil se mi šopský salát…
Jenže pak mi došlo, že naše sousedka nemá vůbec nic společného s osvěžujícím salátem a že chlapeček umí jen něco vyslovit...
A něco umí vyšišlat.
"Myslíš sopka?" říkám.
Kývne.
"...šopka."
Háček sem, háček tam. Háček šem, háček tam. Je to velkorysý chlapeček.
"Proč je sopka?"
"Plotože…"
Mlčí.
"Protože pořád vybuchuje?" zkouším chlapečkovi napovědět.
"JO."
Řekl to důrazně, kdyby uměl psát, napsal by tohle jo velikánskými písmeny.
Děti neumějí psát -
Ale mluvit velkými písmeny?
To zvládají znamenitě.
xxx
xx
x
V televizi se vyprávělo o sopkách a vysvětlovala jsem mu, co to sopky jsou a že se u nás nemusí sopek bát.
Nemusí?
Jedna sopka, jak usoudil nyní, když ji pozoroval, jak běží "explodovat" bydlí přece hned vedle.
Opravdu…, ohlédla jsem se… Sousedka vypadá jen jen vybuchnout...
A jsem ráda, že nás míjí, ani neodpoví na pozdrav. Pospíchá domů vylít lávu na svého manžela?
Pospíchající sopka…
Napadlo by někoho nazvat tuhle osůbku, tu vyhlášenou místní "informátorku" nazvat, jako ji nazval můj syn?
xxx
xx
x
Večer jsem řekla manželovi, že vedle naší zahrady máme sopku.
Můj syn, pozorný geolog, ji už ve čtyřech letech dokázal odhalit.
"Omlouvám se, že jsem byl včera sopka," řekl manžel.
Byl?
Včera vybuchl… Kvůli malichernosti, jenže pořádně vybuchl.
Kvůli takové malichernosti -
Ale nebývají někdy ty největší výbuchy kvůli něčemu, co je zdánlivě malicherné?
Někdy prý stačí hodit kamínek do jícnu sopky -
A vyvalí se láva.
"Omlouvám se, že jsem byla včera sopka," říkám. A oba se rozesmějeme.
Kdo někdy není -
Kdo někdy nebyl sopka?
Jde ale o to, aby si uvědomil, že je sopka a že ten druhý může se také stát sopkou a pak - pak -
Udělat "protivýbuchové opatření".
My máme od toho dne, kdy jsme o sopkách hovořili, jedno osvědčené opatření.
xxx
xx
x
"Hele sopka."
To řeknu já nebo -
Nebo to říká manžel mně.
A ten, kdo by už už vybuchl, ten, v kom se už už zvedá příliv lávy, velký příliv lávy slov, nepříjemných slov -
Ten si uvědomí nebezpečí.
Já nebo manžel si obvykle vzpomeneme na chlapečka a na jeho upozorněníčko.
Někdy stačí věta a sopka vybuchne.
Někdy stačí věta a sopka nevybuchne.
A někdy stačí polibek a sopka ztichne…
Jsem sopka?
Mohla bych být…, ale nebudu.
Proč?
Proč bych měla být sopka?
Opravdové sopky, ty, které někdy ničí nejen jeden domov ale tolik domovů, nejsou moudré.
Nemyslí -
A já? Já mohu.
Proč bych ničila ten nádherný čas…, ten báječný a tak krátký dar času…, který jsem já spolu se svými blízkými dostala, abych se mohla radovat -
Proč bych vybuchovala?
Mohu energii, jakou bych vydala výbuchem, věnovat na něco rozumnějšího než -
Než na PRÁSK.
Kolik skvělých vteřin, jaké se daly mnohem lépe využít, zalila naše sousedka svým blízkým lávou…
Proč?
Protože ji nikdo včas neupozornil, že není třeba vybuchovat a kazit vztekem náladu -
Ale ona i kdyby ji na to někdo upozornil, by na to nedala.
Říkat to sopce?
Proč…
Jen by se ztrácel čas.
Jak to říkal můj světaznalý dědeček?
"Učit některé lidi, aby dělali to, co je rozumné, je stejné jako učit velrybu hrát na housle."
xxx
xx
x
Dneska mi manžel, když viděl, že už už…, jak to přesně povědět?..., že už už "zasopkuju"...
Dnes mi pověděl:
"Hele sopka."
Někdy by se člověk rád rozzlobil, aby si ulevil, aby vypustil páru -
Ale někdo zažertuje.
A laskavá dlaň humoru odsune nelad, odsune zbytečná slova…
Jsem sopka?
Kdepak.
Mohla bych být -
Ale protože nejsem sopka, mohu si rozhodnout o tom, že nevybuchnu.
K čemu by mi to bylo?
Copak nemohu tu energii, jakou bych vyplýtvala, použít na něco mnohem rozumnějšího?
Usmála jsem se na manžela.
On na mne.
"Děkuju."
To jsem řekla směrem k chlapečkovi, který si hrál na podlaze s vojáčky.
Nevšiml si mne -
A i kdyby si mne všiml, nepochopil by, proč mu maminka děkuje.
Ale je toho tolik, za co se dá na tomhle světě děkovat -
Poděkovat.
xxx
xx
x
I v tuto chvíli.
Proč bych nemohla poděkovat i za -
Poznání sopky?