Já ti jednu plácnu, mrcho!

"Jednu ti plácnu, mrcho…"

Z vedlejší zahrady k nám, kteří jsme seděli v altánku, dolehla rozčilená slova -

Jako by někdo za plotem slova střílel.

Ano, salva slov.

Pokud jsme věděli, do domku za plotem se nedávno přetěhovali mladí…, a velmi svympatičtí manželé.

Poslouchali jsme slova ze zahrady s úžasem.

Proč se hádají?

Kdo se na koho něco dozvěděl?

"Jednu ti ubalím, že budeš koukat…"

Byl to mužský hlas.

Rozčilenější mužský hlas jsem už hodně dlouho neslyšela.

xxx

xx

x

Chudák manželka -

Mít já "něco takového" doma…

Myslím, že já bych s někým, kdo by se na mě takhle osopil, nevydržela ani jeden jediný den a vyběhla z domu -

Kam?

Radši jsem si něco takového ani nepředstavovala.

Naštěstí můj manžel je gentleman.

Také proto jsem mu vymyslela jméno gentlemanžel.

Rozpačitě jsme se na sebe dívali, naši hostitelé byli udivenější než my, zatím, jak nám říákali, byli moc rádi, že jejich sousedé jsou tak milí…, příjemní lidé.

"BUDE PO TOBĚ."

Hlas z vedlejší zahrady zaburácel.

"Měli bychom se snad tam jít podívat…"

To jsem řekla -

I když já bych rozhodně neměla chuť ani odvahu jejich sousedy navštívit.

Ještě by mi taky -

Ještě by mi taky ten "negentlemanžel" jednu ubalil.

(Nedávno u zubaře, nic příjemného, samozřejmě… a k tomu účet, jaký jsem mu musela za opravu zoubků vycvaknout - Kdyby mi ten pán odvedle jednu opravdu ubalil, kdo ví, kolik by mě to stálo.

Zubů -

I peněz.)

"Já jsem pro to," řekl náš hostitel rozpačitě," se do takovýchhle manželských…, nedorozumění…, sporů…, neplést…"

Nedorozumění?

Hostitel je decentní.

Ten by byl ochotný, napadlo mě, nazvat i třicetiletou válku nedorozuměním.

Můj manžel na mne pohlédl.

Popošel k plotu -

"Přece něco musíme udělat, aby ten soused manželku nepřizabil…"

"Já jsem pro to se nemíchat do toho, když se dva lidé takhle rozčilí…"

Hostitelova slova byla -

Rozumná? Zbabělá?

Hranice mezi rozumností a zbabělostí je poněkud tenká…

Přes plot a přes stromy nebylo na zahradu u sousedů vidět.

Naštěstí -

Napadlo mě: naštěstí.

Vídám sice každý den několik mrtvol v televizi, jenže to je něco jiného…

"Měli bychom volat…"

Hostitelova manželka nedopověděla.

"NA POLICII?" doplnil ji můj manžel.

Můj manžel gentleman.

Hostitelova manželka kývla.

"Ale to znamená, že jsme udavači… a naši sousedi už s námi nikdy nepromluví a… kdo ví, co to je za kočkování," řekl hostitel.

Je to člověk, pro kterého je největší hodnotou, jakou zná v životě jediná: klid.

A siréna přijíždějícího policejního vozu rozhodně nepřidává odpoledni klidu.

"KOČKOVÁNÍ," zapochyboval gentlemanžel.

"Nejdřív bychom se měli přesvědčit, jestli už nevychladli," řekla jsem. Uvědomila jsem si dvojznačnost toho, co říkám… A opravila jsem se: "Tedy, jestli se už nepřestali hádat… Třeba se už udobřili a my bychom vypadali jako vlezlí…, jako ti, kterým do toho nic není…"

"Všetečkové."

Hostitel na mě ohlédl vděčně.

Potřeboval někoho, kdo by se zastal jeho touhy, jeho velké touhy po klidu.

"Ale jednou bude třeba někdo vraždit nás a nikdo se…," hostitelka zmlkla.

"Vždyť už jsou ticho," konejšivě zamumlal náš klidumilovný hostitel.

"TAK A TEĎ TĚ VOPRAVDU VODDĚLÁM."

Hlas sjel do našeho altánku jako by tu větu vyslovil hromovládný olympský bůžek.

Přímo -

Zeus.

Přes plot na druhé straně se naklonila poťouchlá tvářička naší sousedky staré Vořákové.

"No, slyšeli jste?"

Máchla rukou -

Ukázala k místu, kde podle ní zřejmě docházelo k manželské vraždě.

Největší drbna -

Velkovýrobna velkodrbů velkodrbny Vořákové.

Tak se říkalo krámku, ve kterém tahle madame prodávala.

Pokývala.

A už odfištěla od plotu a jistě bude obíhat vesnici s novinkou.

Kdo by to do těch dvou řek' -

Mladí lidé.

Vypadali tak zamilovaní.

V jednom kuse někde courají a drží se za ruce.

No, já vám řeknu, paní…

Jako bych už slyšela její rozdychtěný hlásek. Pološeptavý, polokřičící…

Za chvíli o té hádce bude nechápavě dumat celá vesnice a litovat mladou manželku.

Ti dva -

Ti dva jsou na naší vesnici znemožnění.

Ti dva?

Proč?

On…, jen ten manžel je přece znemožněný.

Radši aby nechodil -

Radši aby ani do hospody nechodil…

xxx

xx

x

"Já tě chytnu… Já tě… rozmáčknu..."

Ze zahrady na druhé straně se ozval výkřik.

Manžel se rozhodl.

"Já tam jdu."

xxx

xx

x

Copak o to -

Manžel je nejen veliký chlap ale je i odborník na asijská bojová umění.

Ne -

Nechtěla bych být v kůži toho křiklouna za plotem, rozhodně ne…

"No nic," ozval se konejšivý hlas manželky souseda, "dám ti na to rozkrojenou cibuli, to prý na vosí štípnutí pomáhá…"

Někdo v zahradě sténal -

Úpěl.

"Já vím, chudáčku, jaké to je, když vosa ďobne, mě jako malou holku taky jednou pořádně zřídily… Ale uvidíš…, do večera o tom nebudeš vědět… Donesu cibuličku…"

Pohlédli jsme na sebe.

Zločinec nebyl manžel -

Kdepak, kdepak.

Zločinec byla vosa.

xxx

xx

x

A sousedka Vořáková -

"Létá" po vesnici.

I kdyby létala vesnicí se zprávou o vražděné manželce, i kdyby létala na koštěti, nemohla by zu zprávu dokázat šířit mezi našimi ostatními sousedy rychleji než teď…

TO BUDE ŘEČÍ.

A zítra?

Jak se budou lidé dívat na ty dva?

Na něj?

Na vraha…?

xxx

xx

x

Z letní zahrady za plotem znělo ticho.

Letní srpnové ticho.

Dívali jsme se na sebe rozpačitě…

xxx

xx

x

"Hele ji," ozval se hlas, bolestný hlas za plotem, "hele ji, já ji…, já ji stejně majznu…"