Jedna malá holčička

Jedna malá holčička šla parkem.

"Jéé."

Zavolala to a dívala se na rozkvetlý rododendron.

Krásný rododendron -

Moc…, moc krásný.

Jeho květy vybuchovaly tichounkou krásou -

"To je krása," řekla maminka, která se s ní procházela parkem a zadívala se na rozkvetlou báseň.

Holčička se dívala smutně, přesmutně.

Proč?

Lidé na lavičce u rododendronu zvědavě poslouchali.

"Já si to nezasloužím," vzdychla holčička.

"NEZASLOUŽÍŠ?" žasla maminka.

Holčička kývla.

"Ne-e."

"Proč by sis neměla zasloužit dívat se na ten rododendron?"

Holčička zatřepala rukou.

"Já jsem dnes na tebe byla ošklivá," vzdychla.

Maminka se divila.

"OŠKLIVÁ?"

"Jo."

"Jak ošklivá…?" uvažuje maminka.

"Říkala jsem ti ošklivé věci a nechtěla jsem dojíst oběd," vysvětluje holčička.

"Aha."

"Já ale dneska už budu sekat."

"Sekat?"

"Sekat dobrotu, hmm."

"Aha."

A holčička odposkakuje…

Odtančí.

V parku se rozléhá ticho -

Ale je to jiné ticho, než jaké tu bylo před tímhle podivuhodným rozhovorem…

To ticho hovoří.

Oslovuje…

Lidé sedící na lavičkách před rododendronem se dívají na jeho květy… Zamyšleně…, jako by byli náhle dětmi.

Jako by k nim prosvítalo dětské poznání -

Je tolik darů.

Zasloužíme si je?

Neřekli jsme někomu -
Něco…, něco nehezkého?

Neudělali něco, co bolelo, co ho zranilo…, co ho bolí…?

Kdyby každý za něco hezkého, co dostává, chtěl něco změnit -

Něco, co neudělal, jakl měl -

Svět kolem něj by možná rozkvétal -

Aspoň jediný kvítek by přibyl.

Děti dohlédnou někdy daleko, kam ne a ne dohlédnout dospělí.

Z těch už opadl pel ráje, který si kdysi…, kdysi v dětství…, z ráje na tento svět přinesli -

xxx

xx

x

Rododendron mlčel, mlčel.

Hlasitě.

Dostáváme tolik darů.

Zasloužených?

Hm…

Jak to říkala malá holčička?...