Myšlenky

                                                o důležitosti ticha  a výběru myšlenek

Myšlenky

Myšlenky - 

Co to je… ??

Nedávno se mě ptala čtyřletá dcera: "Maminko, co jsou to myšlenky?"

"Jaké myšlenky?"

"No, když na něco… to… myslím."

"Na co myslíš?"

"To je jedno…, na něco. Třeba teď, když myslíme na…"

"Na to, co jsou myšlenky?"

"JO."

Řekla to důrazně, velmi důrazně. V tom JO byla velmi hlasitá myšlenka. A já rozvažovala, jak bych tu myšlenku měla popsat, vysvětlit, zachytit -Když na něco myslím, nenapadá mne, co je to, na co myslím. Myslím. Když člověku, tedy když človíčku jsou čtyři roky, napadají ho věci, jaké nenapadají ty, kteří jsou dospělí a kteří si myslí, že starat se o nějaké věci znamená starat se o zbytečnosti.

"Maminko, jak vypadají?" 

"Hm…"

Dumám. Jak vypadá myšlenka o tom, jaké jsou myšlenky?

"Nějak musí vypadat. To je, maminko, jasný." 

Holčička se dívá ustaraně a hraje si s mašlí ve vláskách. "Když mám mašli, tak vím, jak ta mašle vypadá, vím, že je modrá a vím, jak je dlouhá a když ji vezmi do ruky, tak je ta mašlička lehoučká…"Zamává mašlí -"Myšlenky…"Myslím nahlas.Ale o čem? O myšlenkách? Myslím a nic mne nenapadá, co bych řekla.

"Odkud sem chodí?" vyzvídá holčička. Hloupá otázka? Ne. NE. Je to otázka, která vychází z tajemství…A míří do tajemství. Jak to, že někdo má krásné myšlenky, takové, které někomu pomáhají a někdo…, někdo má zase takové myšlenky, které…, jak bych to řekla?..., které nikomu nepomáhají…, naopak -"Maminko, jakou barvu mají myšlenky?

"Dcera se dívá na modrou mašli. Přemýšlí -

Zdá se mi, že její myšlenky mají v tu chvíli svítící barvu…, zlatou. Proč by myšlenky nemohly, proč by neměly mít barvu?Jako asi měly moje myšlenky barvu dnes, jako bych uviděla, kdybych ji rozeznávala? "Maminko, co to jsou myšlenky?" říká dcera. A mlčí." No, myšlenky jsou to, na co myslíš…"

"A…?"

"A…" Něco bych měla dodat. Na něco, co jí k tomu řeknu, já, moudrá matka, čeká. Na něco, co si myslím o tom…, o tom, co to jsou myšlenky. Něco bych měla povědět, odpovědět. Podat myšlenku -Ale kde najít nějakou myšlenku o myšlenkách? Mlčím. Dcera se na mne podívá - 

Hloubavě.

"Co je to, maminko, ticho?" Otázka vypadá divně. Ale není to divná otázka. Něco ticho je. Jako je něco také… myšlenka. Tichá, tichounká myšlenka…Někdo by dceři možná řekl, ať nemyslí na hlouposti. Ale je takovéhle přemýšlení opravdu hloupé? Není to cesta k tomu, jak si cvičit vymýšlení, jak dávat svým budoucím myšlenkám svěžest… a sílu… Hbitost?"Maminko, jak vypadá to… ticho?"

"Jaké ticho?"

"Třeba tohle."

Mlčíme. JAK TOHLE TICHO VYPADÁ? Dcera se skloní a zvedne z podlahy koťátko, přivine je k sobě a hladí je.

"Tohle ticho je jako koťátko."

Přikývnu -

Tohle naše ticho je opravdu takové něžné, kamarádské…, je prostě koťátkovské. Kolik je tich -

Kolik odstínů má ticho. Proč se vlastně říká "ticho" v jednotném čísle a neříká se ticha? Kolik tich jsem poznala -

"Maminko, kolik stojí myšlenky, dají se koupit? Jsou obchody, kde se prodávají?"

Dají? Nedávno byly volby a měla jsem pocit, že je hodně těch, co si chtějí kupovat myšlenky a co za ně platí -

Platí myšlenkami? Platí za ně iluzemi. "Myšlenky, co za něco stojí," uvažuji, "jsou zadarmo."

"Když za něco stojí, tak nejsou zadarmo." "Ony…" rozvažuji, jak bych se z toho dostala -

Jak bych vybloudila- 

Vyklouzla. "Maminko, jak to udělat, aby přišla hezká myšlenka…, jako koťátko? "Jak to dělat? Jak přivábit myšlenky, ze kterých by měl člověk radost? Mlčím. Přišlo ticho. Něco bych měla říct -Dcera se na mne dívá zvědavě. Naštěstí přišla kamarádka mojí dcery a holčičky si odběhly hrát do pokoje s loutkami divadelní představení.

Jenže ta myšlenka, kterou dcera přinesla, s nimi neodešla a zůstávala se mnou v pokoji…, bylo mi, jako by se na mne zvědavě dívala. Jako by čekala, co si o ní budu myslet -

Co o ní vím. Myslím, že jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by přemýšlel o tom, jak vypadají myšlenky…

Pohlédla jsem na kamarádku knihovnu. Tak říkal naší knihovně můj bratr: kamarádka knihovna. Mohla by mi možná teď, zadumala jsem, právě teď poradit naše kamarádka knihovna? Prohlížím barevné hřbety -

Co je zde všelijakých myšlenek. Vytáhla jsem jednu knížku, první, na kterou jsem položila ruku -

Jakou myšlenku zahlédnu? Otevřela jsem knihu a položila prst na jeden řádek. Četla. Každý večer sám sobě kladu tři otázky: Dělal jsem dnes pro druhé opravdu to nejlepší, co jsem mohl? Přečetla jsem si první větu, myšlenka z ní vylétla jako motýl a já se dívala na dnešní den v jejím svitu a ten den byl náhle jiný než předtím, než ke mně přilétla. Usmála jsem se na ni. Usmála se na mne. A protože v knize se psala o třech otázkách, podívala jsem se na další větu v té knížce a zase z ní vylétla myšlenka -

Byl jsem věrný a pravdivý ke svým přátelům? Byla to náhoda, že jsem otevřela právě tuhle knihu a nenechala, aby ke mně z nějaké jiné přiletěla jiná myšlenka? Ty otázky měly být tři a tak jsem se podívala na tu třetí. Nabádal jsem druhé jen k tomu, co bych sám udělal? Hmm…Kdo to řekl? Tseng C' …

Někdo s tímhle jménem. Přečetla jsem si v té knížce ještě pár řádek, abych se dozvěděla, kdo ten pán byl a co se o něm ví, co o něm vdechlo z jeho doby do téhle chvíle -

Odkud ke mně přiletěly ony myšlenky. Byl to žák -Žák filosofa Konfucia. A žil, jak jsem se dočetla, před nějakými…, myslím, že nějakými dvěma a půl tisíciletími. Zapisoval to, co mu jeho učitel řekl. Nemohl tušit, usmívala jsem se na myšlenky, které létaly pokojem -Nemohl tušit, že za nějakých dva a půl tisíce let jedna paní, jedna maminka otevře nějakou knížku a z ní se k ní vznesou myšlenky a posvítí jí na její den -

Z pokoje ke mně doléhaly hlásky holčiček. Hrály divadlo…, myslely…Už se nestarala o to, co to jsou myšlenky, odkud k ni přilétají a jakou mají barvu. Kdo ví, jak ten pán, co si zapisoval ony myšlenky, co jsem si přečetla, vypadal. Nezáleží na tom -Ten Konfucius, jak tam psali, měl prý velké uši. Co na tom -Kdo ví, co se říká, co se bude říkat o mně. O nás -Kdo ví, jak to bylo s Konfuciovýma ušima. Hlavně, abych já měla dobré uši -Abych nepřeslechla to, co bych neměla přeslechnout -Třeba tyhle myšlenky. Tyhle tři otázky. Když si je člověk přiloží na den, ...a třeba právě na tenhle den…, když by jimi přeměřil dnešní den jako pravítkem…, kdo ví, co by naměřil, co by se o dnešku dozvěděl -

O dnešku? O sobě. Vrátila jsem knihu do knihovny ale ty tři otázky, ty tři motýli, neodlétaly…

Dceřina otázka -

Jak zbytečná vypadala. Jenže nejsou zbytečné otázky. Jsou jen otázky, na které člověk nepochopil odpovědi. Někdo si před dvěma a půl tisíciletími něco důležitého pomyslí…A ta myšlenka proklouzne tisíciletími a k někomu, koho osloví, doletí… posvítí…Přeříkávám si ty tři dávné otázky. Dávné? Moderní. Moderní? Nadmoderní? Jsou myšlenky jako motýli, kteří přilétají a dokáží oslovovat nejen moderně, nejen ne starobyle, dokáží oslovovat "nadmoderně" a upozorňovat -Až dcera povyroste, měla bych k ní takovéhle motýly posílat. Co jsou myšlenky? Kdo je posílá? Nevím, co jsou. Ale ten, kdo k nám myšlenky posílá, je moudrý. Moudrý? Nadmoudrý. 

Kdybych tehdy s dcerou i myšlenkách nehovořila, nenapadlo by mne jít ke kamarádce -

Ke kamarádce knihovně. Otevřít svět -

Jeden svět knížky. Nenechala bych z něj vyletět motýla…

Motýla svítící myšlenky. Nepoznala tři otázky. Kamarádky otázky. Tři bezva kamarádky. I dneska za mnou přijdou. Usmějí se na mne. A zeptají se mne.

Někdo si něco pomyslí -

Něco řekne. A kdo ví, komu to, co řekne posvítí. Řekla jsem dnes někomu něco, co by mu pomohlo? Neřekla. Dneska ještě, dneska ještě ne. 

Neřekla. ¨

Ale ještě mohu.