Věta o štěstí

Věta o štěstí

———————

"No a co se stane, když si to odložím?"

Dcera se na mne podívala a zakroutila hlavičkou, dívala se -

Nechápavě.

Z jejího pohledu chápu, že je jí jedno, jestli si uklidí v pokojíčku teď nebo až zítra nebo za týden.

"Co se stane, když si to odložím, maminko?"

Dívá se na mne jako bych byla z jiného světa a požadovala něco nesmyslného.

"Z toho se přece nestřílí, ne?"

Kývnu.

"Nestřílí."

"TAK O CO JDE?"

Ano, skutečně nezáleží na tom, jestli se něco takového nepatrného, jako je uklizení si pokojíčku odloží.

Vesmír nezanikne, když si jedna holčička neuklidí v pokojíčku.

"Jde to o to naučit se neodkládat," usmívám se. "A když se naučíš velkému umění neodkládat, když zvládneš už teď VELKÉ UMĚNÍ NEODKLÁDAT, budeš mít náskok před spoustou lidí, co si o tom umění myslí, že to žádné umění není. Že je to jen něco zbytečného."

"UMĚNÍ neodkládat?"

Desetiletá dcera nechápe.

Rozesmála se.

"To je vtip, maminko? Ne?, "moje desetiletá drzoulinka namítá: "Soutěž o nejlepší vtip roku už skončila."

Usměju se.

Nejlepší meč proti těm, kdo nás chtějí rozčilit, je meč úsměvu.

"Ono nejde o nějaké rozházené knížky a hračky, o ponožky," vysvětluji, "jde o návod jednání, o návod, do kterého se dají dosadit mnohem důležitější věci než ponožky…"

"Hm hm."

"Víš… Vzpomínám si na úsloví maminky, když jsem si to nebo ono odkládala. Maminka mi říkala: Kdo si stále odkládá, odloží si jednou štěstí."

xxx

xx

x

Byla jsem moralistka?

Snad ano… Jenže…

Dcera je už dospělá. Onehdy mi tenhle rozhovor připomněla.

Světe div se, nezapomněla ho.

"Díkes mami," řekla mi včera, "DÍÍKES."

"Za co?" žasnu.

"Za to, jaks mi řekla, že když si člověk odkládá, nevšímá si, že si odkládá štěstí. Tahleta věta se mi ozývá, když bych už už ztrácela štěstí… A ani netušíš, kolikrát mi pomohla, abych neztratila fantastickou příležitost..."