Zamilovala jsem se
Zamilovala jsem se
------------------------------------------------------------------------
"Zamilovala jsem se."
Tuhle větu jsem zaslechla, když jsem byla nakupovat. Vznesla se ke mně odněkud z dálky, za dlouhým regálem, který mne dělil od někoho, kdo tu zprávu oznamoval.
Kdo to je?
Koho potkal ten šťastný osud?
Já se v ten den necítila nijak spokojená, nijak radostná… A abych se vznášela na růžovém obláčku, na kterém by mne hřála láska, ne, to tedy už vůbec ne.
Byla jsem šestnáctiletá studentka, která ten den vstala z postele dost dopáleně, protože se chtěla jít vykoupat a obloha byla šedočerná, zatažená. Do večera se nezmění, uvažovala jsem.
Stříbrný hlásek v obchodě ke mně vzlétl jako paprsek.
"Já se do toho zamilovala."
Jsou takové hlasy - jakmile zazní, jako by přilétl paprsek. Posvítil do potemnělé chvíle. Tenhle hlásek byl jemný, hebký. A jistě patřil dítěti.
Zamilovanému dítěti?
"To ale neber."
Druhý hlas byl starší. O mnoho. Hlas někoho, kdo prvnímu hlasu radil -
Zněla v něm naléhavost, laskavá naléhavost. Kolik takových úlomků vět člověk denně slyší, kolik jich míjí během jediného dne. Netuší, jakou souvislost slova měla. Komu patřila.
Jistě bych na ten stříbrný i domlouvající hlas brzy zapomněla, kdyby se za okamžik někde za dlouhým regálem neozvalo to samé -
Zopakované: "Jsem se zamilovala…"
Nadšené, hlasité "stříbrnění". A opět zazněl druhý hlas. Opět byl laskavý, shovívavě laskavý, jakým mluvívají láskyplní rodiče s dětmi. Opět pobízel stříbrný hlas:
"Neber to."
Rozhodla jsem se, že se přesvědčím, kdo se v onom supermarketu domlouvá. Kdo se zamiloval?
V tom potemnělém dni jsem si moc přála potkat někoho zamilovaného. Já sama, kdo ví proč, zamilovaná nebyla. Sice jsem se zamilovávala často a doba, kdy jsem nebyla zamilovaná, byla výjimečná, zamilovávala jsem se, odmilovávala, jsem se nápadně často… Jenže tohle byla jedna z těch zvláštních chvil.
Potřebovala jsem mít někoho, na koho bych myslela, i kdyby to byl někdo nedostupný…
Někoho, o kom jsem nemohla předpokládat, že se mu někdy přiblížím.
Že se s ním někdy sejdu. A kdybych se s ním setkala, měl by o mne zájem. Třeba jsem zahlédla fotografii v časopise, viděla někoho ve filmu -
A cítila jsem hebký dotyk…
Jako by mne do srdce zasáhl Amorův šíp. Jako by mne jeho šíp nezranil, ale políbil.
Když má dívka nějakého prince, i kdyby byl v dálce…, i kdyby byl nedostupný…, bývá to sladké. Necítí se sama, onen vztah umí harmonizovat duši.
"JÁ JSEM SE DO TOHO ZAMILOVALA."
Opět ten hlásek zazvonil. A já obcházela regál.
Jak chytře mají v supermarketech umístěné zboží. Četla jsem, že se tím zabývají po dlouhá léta psychologové: kam se má které zboží dát, aby bylo nápadnější. Aby jedno zboží nekonkurovalo druhému. Do výše očí se dává, co se má prodat nejprve, do dolních regálů levnější, aby si ho kupující nevšimli hned. Aby nedali přednost levnějšímu. U pokladen bývají drobné sladkosti, takové, na jaké upozorní dítě, které se ve frontě nudí. Zaškemrá, aby je rodiče koupili. Taková drobnost nemá být drahá, pokud je levná, rodiče ji přihodí do nákupního košíku.
A pak ty regály…
Jsou lstivě umístěny, zatáčí se tak, aby se kolem nich procházelo co nejdéle. Aby se nedalo jít k pokladně zkratkou. Kupující by si řady řady zboží nemusel všimnout. Šla jsem podél dlouhého reálu k místu, odkud bych mohla vidět tu, která se zamilovala. Ještě několikrát jsem uslyšela onen hlásek. Dychtivé zacinkání. "Já se zamilovala…"
Došla jsem na kraj regálu a spatřila holčičku. Sotva tříletou. A mladého muže, zřejmě tatínka. A zaslechla jsem holčičku, jak zase oznamuje svou radostnou zvěst. Vyslovila ji proti mně, jako by refrén neříkala mladému muži ale mně.
"Já jsem…"
Mladý muž nenechal holčičku dopovědět.
"...se zamilovala," řekl místo mí a usmál se. "Ale to neber."
xxx
xx
x
Holčička zmlkla.
Ale ručičkou mířila na velkou čokoládu.
Tatínek si povzdychl a třepl dceru přes ruku.
"TO NEBER."
Pokračovali dál krajinou nabídek, pokračovali dál na své pouti obřím supermarketem. Holčička zas natáhla ručičku k nějakému zboží. A řekla, zvlášť důrazně:
"JÁ SE ZAMILOVALA."
Tatínek ji opět třepl přes tlapku a láskyplně napomenul:
"To neber."
Jako by to byla pro oba hra. Hra, jakou hrají. Ne zklamání, jaké měl otec z rychle se střídajících lásek dcery. A dcera z toho, že její výběr není vítán.
Láska?
Zamilování?
Co asi znamená pro tříleté dítě láska a zamilování…
To se dospělí nedozví. Dítě to nevysvětlí a když povyroste, už neví, co znamená láska a zamilování pro tříletého.
Šla jsem k pokladně a opět se několikrát zaleskl hlásek holčičky. Oznámil zamilování a opět se ozval hlas tatínka, který varoval. Odmítal dát do košíku, co by si holčička přála.
Když jsem zaplatila, ohlédla jsem se.
Spatřila jsem, jak je holčička odvážnější a urputnější. Nejen oznámila, že je zamilované dokonce kořist vytáhla z police a dala do nákupního košíku. Tatínek byl pozorný. Všiml si zboží, které do přihodila, vytáhl je, vrátil do regálu. A šli supermarketovou krajinou dál.
"Já jsem…"
Tohle jsem zaslechla, když jsem otevírala dveře. Zbytek ne, protože jsem dovřela dveře…
Šla jsem domů a věty holčičky i tatínka šly se mnou.
A mně napadlo, kolikrát denně já po něčem zatoužím. Kolikrát jsem se v posledním měsíci do něčeho zamilovala. Kolikrát mne něco okouzlilo...
Něco nebo někdo. Zamilovala jsem se… Anebo to byl jen dotyk…, dotyk touhy něco mít. Získat -
Dotyk zvědavosti, jaké by bylo něco takového mít?
Holčička se zamilovala? Kdepak, kdepak, jen procítila to, co tolik dospělých: něco CHTĚLA MÍT.
Tolik lidí si plete lásku a vlastnictvím.
Je tolik těch, kteří touží mít něco ve svém majetku. Touhu po vlastnictví nazývají láskou.
Setkala jsem s tím párkrát v životě. Někdo mi říkal, že mne miluje -
A zatím mne chtěl jako majetek.
Holčička chtěla přihodit do košíku to a to… a kdeco.
Jak by si zkazila žaludek, pokud by naložila všechno, po čem zatoužila.
Jak by jí bylo špatně…
Jak by bylo špatně například i mně -
Lidé si často myslí, že to, co se jim nabízí, je to nejlepší, co by mohli mít…
Jenže myslívají si to jen proto, protože se špatně rozhlédli po možnostech. A pak: jak často si vybírají ne podle svého vkusu ale podle vkusu jiných.
"Zamiloval jsem se."
No dobře, měli by se říct, to je pěkné, to je moc pěkné. Ale zamiloval jsem se opravdu? Nebo jen chci něco, co mi ostatní budou závidět?
Nedávno jsem řekla kamarádovi, že má krásnou ženu.
"Krásnou?" udiveně se na mne podíval. A pak pokývl. "Nojo, je krásná…"
Z toho, co lidé milují, co se jim zdálo krásné, se časem stává něco, co je pro ně bezbarvé. Nevnímají "krásu"... Z toho, co bylo krásné, se stává během dní, měsíců, let něco jiného: je to známé.
Kolikrát člověk něco chce proto, aby ostatní žasli - Žasli nad tím, co má… I když on po tom vlastně netouží. A kdyby nevěděl, jak po tom touží ostatní, možná by to nechtěl.
"Víš, já bych ten kaviár nejedla, mně nechutná, ale když je tak drahý a když ho jedli všichni," řekla kamarádka, kterou pozval na narozeniny její strýc.
Kolik lidem nechutná, co jedí. Ale protože to chutná jiným -
Jedí to také.
xxx
xx
x
"Já se zamilovala."
Tolikrát jsem zaslechla podobné oznámení.
Zamilovala se do -
Čokolády, Bonbónů... Do tolika vábidel. Do tolika pestrých obalů se zamilováváme. Po tolika toužíme. Namlouváme si, že touha je láska. Jenže touha je pomíjivá, hraje na stejné struně jako zklamání. Jedna melodie přechází do druhé. A zbývá smyčec stesku, který na struně hrál.
Je to hodně let, kdy jsem potkala holčičku, co se v šedém dni leskl její stříbrný hlásek.
Nezapomněla jsem na ni.
Její věta mi tolikrát zazněla v paměti, když jsem po něm zatoužila. Když jsem měla pocit, že jsem do něčeho zamilovaná…
Ta holčička vyrostla.
Už to dávno není dychtivé děvčátko s rukou namířenou k bonbónům.
Už dlouho s ní nechodí nikdo, kdo by jí řekl:
"Neber to."
Kdo ví, kolika obalům, třpytným obalům, neodolala. Kolik zboží posbírala. Kolik zážitků by ráda do nákupního košíku vrátila -
Jenže už nemůže. A nikdy se jí to nepodaří…
xxx
xx
x
Tehdy neznala zamilování. Nevěděla, jak se okouzlení liší od lásky… Od pravé, která rozlišuje krásu iluzí od krásy skutečnosti. Kolik potřebuje člověk zkušeností, aby se naučil rozlišit, co je iluze a co je třeba si vzít ze životní nabídky. Z čeho bude mít radost nejen dnes ale i zítra…
Iluze jsou břitké.
Vypadají jako to, co předstírají, že jsou. Někdy důvěryhodněji než to, za co se vydávají… Umějí hovořit hlasitěji. Ta holčička chtěla říct: To se mi líbí. Ta holčička chtěla říct: To CHCI MÍT. Jenže jako tolik dospělých použila náhražkové slovo, které neodpovídalo tomu, co řekla. Naštěstí měla někoho, kdo ji upozornil, že tohle nemá brát.
Není to láska.
Kolik slov se užívá místo slova láska. Kolik je náhražek, co se oblékají do tohoto tajemného slova. Chtivost, ctižádost, pýcha…
Je nějaké jiné slovo, které má tolik náhražek jako slovo láska?
Tolik lstivých náhražek?
xxx
xx
x
Ten supermarket navštěvuji dodnes.
Je v něm tolik zboží, tolik neodolatelných nabídek.
"Jsem se zamilovala."
Kolikrát mne od té doby napadlo, jak by bylo krásné to nebo to získat.
Hlas, jaký upozornil onu holčičku -
Ten hlas mi zazní v paměti a já se usměji...
"Neber to."
Jsem vděčná neznámému tatínkovi, že se mi mihl na cestě za zážitek, jaký byl nenápadný, ale nevytratil se z paměti.
Kolik lidí by bylo šťastných, kdyby včas zaslechli dvě nenápadná slova.
Tolik lidí si teď myslí, jak bude krásné, když si něco z toho, se nabízí, vezmou -
Teď, PRÁVĚ TEĎ.
"Já jsem se zamilovala."
"Já se zamiloval."
"Tohle si vezmu."
Kéž by anděl strážný upozornil, že je možné se zranit o růži i při polibku…
Je toho tolik, co je darem, když to získáme -
Ale není víc toho, co jednou poznáme, že se stalo darem, když jsme to nedostali?"
xxx
xx
x
"NEBER TO."